(Paměti nejen od Pittra)
Petr Česal někde sehnal starou doma vyráběnou drtičku cihel a střešních tašek na výrobu antuky. Více jak metrákový stroj vzbuzoval za provozu více než respekt, řekl bych, že z něj šel přímo strach.. Silný předimenzovaný elektromotor poháněl masivní ocelové válce, na kterých byly navařeny elekrodou „housenky“. Chroustalo to tašky a úlomky cihel jako nic, ale lítalo to na všechny strany, zem se chvěla pod nohama a celý stroj vibracemi cestoval sem a tam.
Jednou takhle na podzim Petr nabídl přátelům v našem Klubu, že si u něj mohou nadrtit antuku do substrátu pro kaktusy. Domluvili jsme se, že bude lepší drtit společně, aby když už se stroj zprovozní, aby to stálo za to. No, a když už se sejdou přátelé, tak jsme to pojali tak trochu jako společenskou akci. Každý si přinesl nějaký ten střep (někdo i betonový), k tomu flašku vína a buřty na opékání. Vymysleli jsme, že si při drcení uvaříme v kotlíku nad ohněm svařáček, abychom se trošku zahřáli. Nalili jsme do kotlíku to, co každý přinesl, k tomu nasypali skořici, hřebíček, cukr a čekali, až se z toho začne kouřit. Každý se těšil na svařáček a tak jsme zatím drtičku ještě nepouštěli. No uvařili jsme to dobré a tak byl kotlík brzy prázdný a za chvíli se na dně už škvařilo jenom koření. Naštěstí Petr byl vybaven a přinesl další krabice kvalitního ovocného vína. Věnovali jsme se více konzumaci a na drcení toho dne nedošlo. Asi to bylo i lepší, alespoň jsme si neublížili. Místo drcení střepů jsme se totálně „zdrtili“ my.
Nakonec jsme nedrtili ani druhý den, protože nám bylo strašně špatně. Betonové střepy má Petr dodnes na zahradě v igelitových taškách a drtička rezne bez využití pod plechovou vanou.