Je těžké si opravdu vzpomenout, jak to vlastně bylo s kaktusy na začátku.
Přítel kaktusář pěstoval pár kaktusů. Jeden z nich se tak nějak ocitl v mých rukou. Já neměla v té době o kaktusech ani páru.
Psal se rok 1990 a já se rozhodla, že se pokusím darovanou rostlinu nezahubit. Průvodcem mi byla kniha Pěstování kaktusů, autorů Flaischera a Schütze. Nedá se říci, že by začátky byly úspěšné, většina kaktusů nepřežila první rok mé péče. Nejvíce chuti k růstu v té době projevilo několik mamilárek a jedno gymnokalycium.
Mé první zimování? Kaktusy jsem vyndala z květníku, a zabalené v novinovém papíře skončily ve špajzu. Špajz opustily v březnu a dostaly první zálivku.
Dnes k naprosté úlevě kaktusů v zimě nezalévám a vodu dostanou až dle počasí na jaře, kdy je pokropím vlažnou vodou. Rostlinám se daří dobře. Jakmile je venku tak 18 – 21 ˚C jdou “ven”. Tím myslím poličku na balkoně.
Taky jsem se naučila rozeznávat některé druhy kaktusů. Pravda, někdy to není stoprocentní, ale vím, že rebuciím a lobiviím se mám vyhnout. Buď jsem je ulila, usušila, nebo se mi vytáhly. Juj to byly ohyzdy. Dnes mám 80 druhů kaktusů, počítám-li sukulenty jako aloe a haworcie.
Díky uvedenému příteli kaktusáři jsem začala s něčím, co jsem nečekala, že mne bude bavit.
Nu a co se stalo s tímto přítelem kaktusářem? O všechny své rostliny přišel, když byl na vojně a po návratu má již jiné starosti. Myslím, že je škoda se nechat odradit dílčím neúspěchem. Když kvetou, rostou, …
Přeji hodně zdaru v pěstování kaktusů, a ať ztráty nebolí…