Téma:

Oboum novomanželům přeji hodně lásky, štěstí a vzájemného pochopení. Slunce a rosy vláha nechť jim kráčí v ústrety a na své společné pouti se setkávají s lidmi hodnými a dbalými jejich přátelství.Přeji jim ať je jejich láska milionkrát trvanlivější než je nejkrásnější květ v jejich společné sbírce.Přeji jim krásnou cestu společným životem zdeněk von Rozkoš.

No, tohle je teda čteníčko pro mě jako dělaný. Leč nezapojím se svými běhy vitae, neb já to, bohužel, znám poslední dobou z té horší stránky. Protože pokud vás váš blízký člověk, který s vámi x let sdílí dobré i zlé, najednou podrazí úplně v nejslabším místě, což pro nás každého asi kytky budou, pak není o čem psát. Jen jednu poznámečku. U mě, neboť jsem samozřejmě cestoval kaktusářským časem přesně dle Rozkošníkova povídání, se vyvinula manie zcela odlišná. Čím dál víc jsem přestal lpět na sbírce. Zjistil jsem, že pro mě daleko důležitější je práce s rostlinami, než jejich vlastnictví. Což je průser v dané situaci, neb člověk se může vzdát velké sbírky a s několika oblíbenci fungovat spokojeně na balkoně do konce svých dnů. Mou šíleností se stalo buď 15 - 16 hodin práce s kytkami o víkendu ( denně), nebo 8 - 10 po šichtě ve fabrice. A to zastupitelné ani nahraditelné není, bohužel. A proto hrdě hlásím, pokud někdo ví o možnosti, kde bych mohl od rána do noci makat u kytek, jedno kde, tedy nakládám sbírku s darovací smlouvou a jedu tam. Podmínkou je, že smlouva nebude uvažovat odchod do důchodu, leč potenciální uhnití v pěstitelském zařízení či mimo ně ( kdybych náhodou přelil, nebo tak něco)...Majetní podnikatelé, záměčtí páni, kdokoli, hlaste se, kdo viděl, potvrdí, že to stojí za to...

Tak asi ti co fotili maj. Já sem foťák neměl, takže bohužel nemohu sloužit...

Filip Jelínek napsal: Tak víkendovou radostnou událost zaznamenal i regionální tisk!
U kaktusů se seznámili a nyní i vzali

Ono to asi bude výhledově ve společenský kronice, ale to už by ten článeček nebyl aktuální.
Mimochodem, bylo to moc hezký a všichni jim přejem aby to klapalo.

Nějaké fotky by nebyly?

Tak víkendovou radostnou událost zaznamenal i regionální tisk!
U kaktusů se seznámili a nyní i vzali

Ono to asi bude výhledově ve společenský kronice, ale to už by ten článeček nebyl aktuální.
Mimochodem, bylo to moc hezký a všichni jim přejem aby to klapalo.

Kdysi jsem ještě jako voják , teda voják, to je moc silné označení pro příslušníka silničního vojska, tak tedy kdysi jsem byl na vycházce /to jsem sloužil zrovna v Bystřici pod Hostýnem/, v Tynečku u Olomouce u pana Šuby. Seděli jsem na rantlu pařníku a klábosili, jak jde život a tak. Občas i o kytkách padla zmínka jak už to i někdy bývá, když se sejdou kaktusáři. No a při této příležitosti mi vyprávěl jak se dělili se svým bratrem o sbírku po tátovi. Tak to je taky rozkošné řešení" Oni si ty kytky rozdělili tak, že si je dávali navzájem. Prostě bratr obdaroval bratra kytkou/co sám nechtěl/ a naopak. Copak dokaváď se dělilo takové to běžnější kvítí, tak to bylo jednoduché pro dárce. Ale okruh a množství těch běžnejch sem zužovalo až došlo na tzv. jak dnes říkáme špeky. A to oni pokračovali v obdarovávání dál a jeden dával kytku druhému v naději,že ten druhý mu dá to co on by chtěl. Neměli si pak co závidět a vyčítat, Vždyť se obdarovali navzájem a pokud jsi ji chtěl, nemusels mi ji dávat. jak prosté , hezké a elegantní řešení. Jeden obětoval pro druhého a navzájem .Rozkošné.

No a teď najednou tu vidím elegantní řešení. KKP uspořádali po svém příteli dražbu jeho sbírky mezi sebou a výnos předali pozůstalé paní Kurandové. Toto se mi moc líbí a považuji to za šťastné řešení. Proto pokud bych se někdy a ono mne to zcela jistě nemine /zejtra to snad ještě ale nebude/, odebral do kaktusářského nebe nebo pekla-to není podstatné, byl bych i na onom světě rád, kdyby takto nemaje pokrevního pokračovatele dopadla i má sbírka, s tím, že do 20% z výnosu dražby mezi kaktusáře již dnes přikazuji co odměnu za provedenou dražbu a náklady s ní spojené pokud se toho ujmou KKP.No pokud se najde včas kupec na celou Rozkoš i se sbírkou z řad kaktusářů, i to by bylo dostatečně rozkošné řešení.Jak ale výše oznámeno, zítra se ještě nikam na věky stěhovat nemíním.

Tak jsem přátelé nějakou náhodou překlikl tady na stránkách na tzv.:Úvodní stranu KKP, to jest na liště nad fórem a tu mi padl do oka nadpis týkající se Vaší dražby sbírky po panu Korandovi. ˇUžasnej nápad, jedno kdo s ním přišel, ale opravdu úžasnej. Já si dělám už nějakej čas starost, kdo to jednou po mě přebere a nenechá zmrznout. Je to velmi častej osud sbírek jimž nenávratně odejde jejich opatrovník, budovatel a milec. Setkáváme se s tím každej rok mnohokrát, smrt patří k životu a nic s tím nenaděláme.Smutnej pak je pohled na ty siroty ve skleníku čekající na svůj osud. Kdo má a kolik vás je, že máte to štěstí a někdo kdo tomu alespoň trochu hoví to břebere a pěstuje dál Často se sjede dědictví chtivé příbuzenstvo a cupuje se a cupuje dokavád nedojde na sbírku. Tu náhle se objeví dva extrémy, jeden to nechce ani vidět a nejradši by vše vyházel na kompost či smeťák, druhej extrém zase ve sbírce vidí obrovské peníze a možnost financování zahraniční rekreace, či novejch oken na baráku .Nakonec se to všechno zhádá a než se umravněj v pokoře k miláčkům neboštíkovejm, tak přijde zima, nikdo to neuklidí, je to práce, a výsledek je jasnej.

Klucí, neblázněte,ono je to jen tak na zamyšlení. jinak k jakémukoliv použití.Klidně to doplňte o svoje postřehy, zkušenosti a nápady. Literární tvorbou jsem si ještě nic nevydělal a asi to tak zůstane.Ono, kdybych začal házet na papír svoje životní průsery a anabáze, tak by to bylo spíš na tragikomedii a té je v současnosti myslím dost a každej si ten svůj kalich hořkosti musí vychlastat do dna sám.

Ano měl by to přepsat na "papír" a dát redakci časopisu. Tohle stojí za to.

P.S. Začni psát knihu, bude čtivá

miro napsal: Zdendo, tak takhle hezký čtení to ano, krásně jsi to napsal a když se nanehněváš, skopčím tento text a odevzdám ho ke čtení dále a do dálek.

Bylo by to na článek do časopisu.

Zdendo, tak takhle hezký čtení to ano, krásně jsi to napsal a když se nanehněváš, skopčím tento text a odevzdám ho ke čtení dále a do dálek.

Tak nejak to v živote chodí.

Najednou zjistí, že i kdyby sbíral literaturu celého světa, že ji stejně nestačí přelouskat a stárne rychleji jak švestkovej kompot.Zjistí, že i kdyby měl skleník jak Hradčany, stejně by byl malej, a zjistí, že pampeliška na mezi taky hezky kvete.No a tak poněkud umravní svou zahleděnost do pichláků, věnuje se i jiným aktivitám a zjišťuje, že ten život je přeci jen hezčí,když se pije plnejma doušky.Ono nejlíp se to člověk dovtípí na JIP-ce ve špitále po narkoze, když děkujete/komukoliv/ za to že můžete vidět zelenou trávu, rašit pupen a slyšíte hulákat ty jindy otravné ptáky za oknem.To si slibujete sami sobě a celému světu hory i s Horákama.Někdo k tomuto poznání dojde sám, někomu pomůže ta JIP-ka a jiny má smůlu a zjistí to možná až za svitu těch dlouhejch svíček kol katafalku.No a kruh se nám uzavírá.Kaktusář nám stárne, už jen s velkou námahou uklízí své tricháky na zimu do baráku, čím dál se hůř shání palivo, čím dál víc zatěžkávaj jeho nos dioptrické brýle, no a když se pravidelně pořeže při pokusu něco roubnout, nechá už i toho. Jednoho dne zjistí, že mu stačí k radosti už zase jen dva-tři hrnky na okně a do čtvrtého si dává na noc zuby. No a i on se s nadhledem dívá na to, jak tu jiní se zápalem činí to co on dříve, rozdávaj rady, vystavujou své moudro a činí si patent na rozum. Ten starej ale už ví, to, co těm mladejm možná časem taky dojde.Nakonec zbydou jen dobří přátelé a když i oni vymrou, je tu ještě hezká vzpomínka.
Přeji všem Rozkošný den

V této fázi si začíná myslet, že svými objevy spasí veškeré kaktusářstvo světa, frňák drží hore a vůbec je děsně moudrej/ k tichému úsměvu starších a zkušenějších co si tím prošli sami již dříve, znaj to/ a rozdává svá moudra všem na potkání. No schválně, kdo si tím taky neprošel. Po této etapě a nemnohých ztrátách zjistí /sláva/, že vlastně ví prdlajs, že to co on tak namahavě objevil už tu bylo před 50 -ti lety, jen jinak formulované a že musí studovat literaturu. Od této chvíle je jak knihomol , zažranej do kdejakýho článku, leze na net jak to jde a doma se mu police v knihovně prohýbaj pod metráky papíru s jedním jediným tématem Kaktusy.
To už však je organizovanej v nějakým klubu stejně postiženejch individui a zde nasává co se dá. Přijde však /doufám/ den, kdy zjistí, co vše mu dík té jednostrannosti uniklo jinde a zjistí, že život není jen o kaktusech. A zde se to dostává, alespoň z mého pohledu do trošku normálních kolejí.

A tak k jedné kytce přibude druhá, mamle postrkujou rebucky, do toho se vetře gymno, pak následuje uctívání krásných trnů trichocereusů, aby to vystřídal obdiv k lofkám a zdárně se to vyvíjí k aztekiím./ mým vrcholem v této etapě byl před 35 léty bílej gruson./. Človíček nejdříve zabere okno, pak ukecá rodičovstvo k nemalé nelibosti matinky a pořídí si malinkatej balkonovej skleníček, aby za rok zjistil, že je nějakej malej. Co se týče staveb, pokračuje to v závislosti na prostorových možnostech a vůli a peněžence sponzorů rodičů. Někdo má kliku a záhy staví velkej skleněnej pavilón, že Fata Morgána v Praze je proti tomu přicmrdávka, někdo se holt musí spokojit s římsou balkonu. Každej však si těch svejch kytiček hledí úměrně vynaložené osobní námaze a výdajům z vlastní kapsy. Zpočátku si většina, když má alespoň 15 kytek hned zve návštěvy, hrdě je předvádí a tak trochu si natřásá pyšne peří svého ega.

Toto je thema, kde snad má úvaha nebude vadit a zaclánět.
Tak jak stárnu, záda víc bolej a prsty strácej citlivost, šedá kůra mozková křehne a pamatuji si spíš co bylo před 20 lety, než co jsem včera večeřel, čím dál více se zamýšlím nad životem kaktusářovým.
Ono jak to začíná, to se někde někdy někomu narodí potomek či potomkyně a zdárně se to k obrazu svých rodičů vyvíjí. Až do chvíle, kdy nehodný pan učitel vezme třídu na exkurzi do Botanické zahrady, nebo do zahradnictví, případně než kolem tototo hodného a školy dbalého dítka projde takový morous, často zarostlej a šoupne mu výhon opuntie/ nebo jiného bodláku / do ruky.
Tady začíná zlom a z tohoto k zulíbání dítka se stane něco, něco....no prostě kaktusář a pohroma je na světě. Od této chvíle, kdy se nakazil, shání se po kdejakém oplégru, nábožně hltá kdejakou zmínku v cestopisech v televizi, naivně se vetře na film Kaktusový květ a vůbec dělá spoustu skopičin aby se k těm pichlákům dostal co nejblíže.

Táta vždycky říkal:,,Dokaváď děláme blbosti,tak jsme mladý,, No občas mám ten pocit , jakoby mi bylo 18 let. Ono se říká,že :,,muži nestárnou,, /Miro, ale doprava vázne/.A ono je to asi těmi blbinami.Než se mi tátu podařilo nasměrovat na pomáhání mi s kaktusy , tak taky nevěděl roupama co dřív. Jednou stavěl hausboot, koupil na to dokonce plány, podruhé koupil od souseda ve Vysočanech PĚTIKOLO , doopravdy pětikolo. Je to to, co na něm jede na konci filmu Marečku podejte mi pero závodní rada. Nevěděl nic lepšího než poslat ho z Vysočan nádraží vlakem do Mšena u Mělníka. Lituji dodnes nádražáky při překládce ve Všetatech, Mělníce, ML Boleslavi a Mšeně.Pak nám ho policajti bez náhrady sebrali, on ho kdosi filmařům tehdy šlohnul a prodávalo se až k nám..Pak vyvinul snahu mne učit na housle, no když mi je jednou ladil a prdla struna a on si sedl na gauč, kde si před tím položil smyčec a on tak hezky zvukomalebně rupnul, tak usoudil, že ze mne Kubelík nebude. Ještě štěstí, že mne postihly ty kaktusy, Bůh ví jak by to pokračovalo.

No mám to štěstí, že moji ještě žijí a mají se mnou tu trpělivost i nadále. Co já se navymýšlel blbostí a skopičin. Vždycky mne něco napadne, pak si to odůvodním a táta za tichého souhlasu mámy se do toho se mnou pustí. Jsou to ty nejhezčí chvíle pro nás oba, kdy spolu něco kutíme a vedeme u toho řeči. Kdo ještě můžete užívejte si těchto vzácných chvil co to jen jde. Může se stát, že to budou jednou také jedny z vašich nejhezčích vzpomínek.

Já musím říct, že v tomhle ohledu sem měl veliký štěstí na to, že mě rodina vždycky podporovala a to už od doby co jsem začal s kaktusama.
Když byl ještě táta naživu, tak se mnou dělal můj první balkonovej skleníček.
Taky mi instaloval mý první výsevní zářivky, pač v tý době jsem měl přeci jen ostych před elektrickýma instalacema.
Koupili jsme nějaký vyřazený díly ze zářivek v stavobazaru (kdo z plzeňáků pamatuje Bartelmus...) a táta to zmontoval a jelo se. Byla tam taková obrovská tlumivka jak cihla a kondík velkej jak třetinka sklenice.
Dodneška si pomatuju, jak se to jednou rozbilo a já sem tátovi statoval u opravy a táta mě povídá "vypni to ze zásuvky", tak sem to vytah.
A taťka montuje a najednou "jauvajs, ten kondík mě kopnul, ty jo to je tim jak je velkej, no jo..".
A taťka montuje dál a najednou "jauvajs, kurva, ty jo, zase mě ten kondík kopnul, to je teda neuvěřitelný jak dlouho v něm ta energie naakumulovaná, no jo no, je velkej holt..."
No a mě padl maně zrak na zásuvku a dráty...a v tu chvíli mě došlo, že jsem vytáhl z eletriky místo zářivky lampičku u stolu....
Tak sem se tak nenápadně přiblížil a pěkně v klidu potichounku sem vytáh ze zásuvky i tu zářivku.
Nikdy jsem se neodvážil to tátovi říct. Tak jedině jestli mě slyšel z nebe to vyprávět, tak už to ví...

Kdo znáte pražské panelákové byty velikosti 3+kk o výměře cca 48 m2, jistě se mnou uznáte, že v těchto podmínkách něco doma vyrábět je vždycky řehole pro celé osazenstvo bytu. No a teď si představte, že se tam někdo zblázní do kaktusů. Tak to je přímo pohroma, to nejsou známky, nebo rybičky, případně zbírka cibuláků. Kaktusář, to je pohroma. Vím o čem píši, taky jsem toto způsobil. Na základce jsem měl jen pár kytek co se vešlo na poličku na skríni. Podotýkám , že jsem měl pokojík velikosti 2,5x2,5 m, kde jsem byl já, skříň šatní, spousta sektorovejch skříněk na žebřinách,roztahovací křeslogauč a stolek pod kterej to roztahovadlo zajíždělo. Spal jsem každej den pod stolem. Když vlezl dovnitř jeden, druhej ani náhodou, a to tam byly ještě 2 andulky/papoušek vlnkovaný/a ty moje kaktusy.No uznáte, že v tomto prostředí budovat třebas balkonovej skleníček nešlo. Na to byl novej koberec v obýváku. No a když jsem přinesl nějakou kytku coby dárek od pana Rajtmajera, kam myslíte, že se mi sypala zem , když jsem to vybaloval, ..na koberec v obýváku. Kde si myslíte, že jsem stavěl novej skleníček/ten první už byl malej/ na druhou stranu balkonu?...na koberci v obýváku. Jo rodičové, ti měli svatou trpělivost. Jo a ten koberec jsme kupovali s mámou na začátku prázdnin po mé 9 třídě a hned jsem nastoupil na Břevnov.Občas si pak někdo vrazil na koberci v obýváku trn do paty. Měl smůlu, Bydlel tam taky kaktusář.

Právě mi volal kamarád, že kde se flákám. Neměl co dělat, děti maj prázdniny, tak je naložil do auta, že jako jedou z Trenčína do Brna do nějakého dětského centra za zábavou. Že si udélají hezký den, plno zábavy a nákupy. Všichni plní radosti a tak vyrazili. No a najednou kouká, venku zima, tam mrzne v autě jeho i s dětma a on ve skleník v Prostějově. Tak jim alespoň v tom autě zatopil. No a po cestě jim koupil teplý čaj, aby se uklidnili. Teda kam ten kluk chodí na doškolování zeměpisu teda nevím.

Kaktusovka napsal: Z toho si nic nedělej že tě mají za blázna to jsme skoro všichni (já určitě) a představ si tu hrůzu být normální
a děti pochopí až budou mít svoje děti a životní starosti, že nějaký ten neškodný antistres je potřeba

Není většího štěstí pro člověka skoro nad hrobem, než to, že sdílí svoji radost ve společném zájmu se svým potomkem.
Není moc takhle šťastných kaktusářů v ČR a možná ani na světě.
Některé takové dvojice znám a v duchu závidím...

Z toho si nic nedělej že tě mají za blázna to jsme skoro všichni (já určitě) a představ si tu hrůzu být normální
a děti pochopí až budou mít svoje děti a životní starosti, že nějaký ten neškodný antistres je potřeba

Můj příběh je takový, že ve 22 letech jsem se oženil a do té doby jsem nevěděl co to kaktus je.
Moje manželka měla už před svatbou asi 10 kaktusů - astrophytum ornatum, mamillárku atp. a chtěla po mně, abych jí na ně udělal podmisku z pozinku.
Tak jsem jí postupně a jaksi i nepozorovaně těch pár kousků zabavil, protože se začala starat o syna a na kaktusy neměla čas.
Mně to sice přerušila vojna, kterou jsem strávil na Slovanech, ale po náratu jsem se do toho obul.
Ty její kaktusy jsou všechny na onom světě, ale zájem, který jsem jí ukradl, ve mně zůstal.
Dnes je to tak, že mě se zatnutými zuby toleruje a i skleník jsem si musel postavit na střeše garáže, protože obětovat pro kaktusy kus zahrady jí bylo líto.
Přes všechny problémy nejen s rostlinami, ale i s lidmi kolem - sousedi mě mají za blázna, děti mě nechápou a manželka se zatnutými zuby toleruje - jak říká můj švagr - každý chlap by měl mít koníčka - jsem rád, že jej mám a že je to zájem o cosi živého (ne všechny koníčky jsou takové).

tak mi máme naštěstí poměrně velkou zahradu, takže místa mám zatím dost, ale pár míst mám také zakázáno... nesmím dávat volně do trávy, že prý se tomu drahá polovička nebude výhýbat sekačkou, také nesmím blízko schodů... co kdyby někdo na ten masožravej kaktus spadnul když se vrací spločensky unaven nad ránem ani na lavičky nebo stoly kde se papá nesmím.... záludnej kaktus by mohl vyskočit a kus řízku asi ukousnout

Když jsem doma oznámil, že začnu pěstovat kaktusy, tak manželka z toho moc nadšená nebyla a důrazně prohlásila, at si nemyslím, že mi stim bude pomáhat, at ji do toho netahám a podobný kecy.. ...a zanedlouho už myla a desinfikovala výsevní misky a květníky, uklízela tu spoušt po přesazování v obyváku a byla dokonce připravena i pikýrovat....ale zatim k tomu nedošlo, zvládnul jsem to sám...nicméně jestli to dál bude klíčit jak dosud, tak si určitě spolu pořádně zapikýrujem

Moje manželka má přírodu ráda, ale pikýrovat nechce.
Marné je moje vysvětlování, že není smysluplnější a tvůrčí práce kaktusářovy než ty blechy po vyklíčení rozhustit.

Nevím kam bych měl vložit můj příspěvek,ale myslím,že sem to taky bude dobrý.Vždyť my co sem chodíme jsme vlastně taková jedna velká kaktusářská rodina.Podle délky pěstování kaktusů jsou tu jak dědové,tak kojenci,kteří teprv začínají.
Tak teda.Dneska jsem se vypravil na první letošní návštěvu u kaktusáře.Musím vám říct,že na Rozkoši je opravdu rozkošně a mezi Zdenkovými kaktusy zrovna tak.No a jak se nám tu Zdenda projevuje,tak myslím,že se zatím pořádně neodvázal,je to supr človíček a dal by se poslouchat dlouhý hodiny.Sice jako kaktusářský kojenec jsem koukal s hubou otevřenou ale věřte,že je na co koukat.Líbilo se tam jak mě,tak i manželce a už se těšíme na další návštěvu,nejlíp až všechno pokvete.

Jirka napsal: Znám chlapy, co normálně vyklidili pozice ve skleníku a kytky prodali, protože je rodina šikanovala, že se tam nemůže pěstovat zelenina. To nemohli být ti praví kaktusáři
Znám taky babu, co se nevyjadřovala jinak než " už seš zase u těch pos....ch kaktusů ?!!".
No a znám taky babu, co říká " nechceš si jít do sklepa pikýrovat miláčku?"
Ta první si to už vykládá jenom sama pro sebe

Skleník jsem po zkušenostech s esesáky odepsal sám. Mám to ve stolech venku a vyhovuje mi to. Jenže jako každý se dostávám do situace, že je málo místa a ty stoly nemám kam dát, když nechci zabrat trávník, cestu, záhon .....Spousta místa je na střeše chaty, ale to by mě nechala rodina odvézt do cvokárny. Tak budu zase běhat po zahradě a hledat. Ale asi zaberu kus cesty VOPATRNĚ! NENÁPADNĚ! Jako že to je jen na chvíli, než mě něco napadne.