Tento sloupovitý kaktus byl prvně platně popsán francouzským autorem N. Audotem v roce 1845 jako Cereus militaris, a spadá do sekce Pachycereeae (Buxbaum) jako i jeho nejbližší příbuzný Pachycereus pecten-aboriginum. Oba druhy se pravděpodobně vyvinuly ze stejného předchůdce s trnitými plody. Od doby objevení (tj. kolem roku 1836) se druh militaris přiřazuje různým rodům od Pilocereus, Cereus, Cephalocereus, Pachycereus, Mitrocereus až po Backebergia, kde by měl zůstat vzhledem k unikátnosti svého květenství.

Průměr stonků je 12-15 cm s 9-11 žebry. Ročně přiroste až 1 metr v ranném věku, později do 50 cm. Tyto přírůstky jsou charakteristické zeslabením stonku, které reprezentuje období růstového klidu (viz. foto). Areoly nesou 2-4 středové trny, délky 1 cm. Okrajových trnů je asi 10 stejné délky jako středové trny. Po dosažení reproduktivní dospělosti, po více než 20 letech, se vrchol stonku přemění v útvar podobný cephaliu (nejblíže podobné Melocactus) s charakteristikami i pseudo-cephalia (jako u rodů Cephalocereus, Micranthocereus a Coleocephalocereus), jež nese zlatožluté husté trny a hustou vlnu, která chrání drobné kvítky. Ty se objevují v březnu a dubnu a otevírají se pouze v noci, kdy je opylují můry. Plody dozrávají do jednoho měsíce po opylení. Po 5-7 letech celá struktura květenství zvadne a rozpadne se. Toto nepravé cephalium nazývá Andrea Cattabriga (autor studie uveřejněné v Cactus & Co.. Band 8, Number 2, 2004, S. 131–162) Timpoche, název s nímž se čtenáři ještě pravděpodobně nesetkali. Je zajímavé dále i tím, že na rozdíl od pravého cephalia, je opadavé.
Centrem výskytu je údolí řeky Balsas a Tepalcatepec v jižním Mexiku (tzv. Balsas depression), kde zasahuje do států Jalisco, Michoacan a Guerrero. Tvoří malé populace od sebe často značně vzdálené, které okupují teplá místa od 100 do 600 m nadmořské výšky. Půdy aluviálního charakteru jsou značně chudé a podporují jen řídkou vegetaci. Klima je suché a horké s malými teplotními výkyvy během roku. Letní maxima se pohybují od 26 stupnů Celsia do 46 stupnů Celsia. Nejnižší zimní teploty neklesnou pod 5 stupnů Celsia. Srážky se sice pohybují od 400 do 1200 mm, ale výpar dosahuje 2000 mm. Relativní vlhkost vzduchu se tak pohybuje kolem 70%.
Doprovodná vegetace je typická pro mexické jižní pobřeží Pacifiku a od většiny země je oddělena pásem vulkánů tzv. Transmexican Vulcanic Belt se známými sopkami jako je Colima, Toluca, Popocatepetl a Orizaba. Nejčastěji se zde setkáme se zástupci čeledě Burseraceae. Mezi doprovodné kaktusy patří Mammillaria benekei, Ferocactus lindsayi, Pachycereus pecten-aboriginum a několik druhů z rodu Stenocereus.
Rostliny se na čas objevily v kultuře počátkem 70-tých let, ale když se ukázalo, že je téměř nemožné je rozmnožovat, zájem o ně postupně uvadl. Pro úspěšný růst vyžadují podobné podmínky jako cereusy z tropických klima, např. Pilosocereus.