Setkání s Ferocactusem diguetii v přírodě je zážitek, který, poštěstí-li se Vám nesmazatelně vstoupí do Vašeho kaktusářského srdce. Tyto největší Ferocactusy rostou na několika ostrovech, které se nachází v jižní části Bajy Californie v Kalifornském zálivu nedaleko od pobřeží Bajy Californie, kam jsme se za nimi s přáteli kaktusáři v roce 2013 vypravili.

Ferocactus diguetii patří do sekce Ferocactus a Taylor ho řadí do skupiny F. pottsii společně s F. emoryi, který se morfologicky jistým způsobem F. diguetii podobá. Čím se  F. diguetii od výše uvedených dost liší jsou  semena, která jsou velmi drobná hnědá a spíš na první pohled připomínají semena některých druhů ze skupiny Biusnaga (naopak velká černá semena F. pottsii a F. emoryi jsou z největších v rámci ferocactusů), nicméně to na zařazení do sekce Ferocactus nic nemění.

Nebudu zde citovat celý popis Ferocactusu diguetii, ale zmíním jen některé základní údaje z popisů vlastními slovy (nomenklaturní puristi si přeskočí na další odstavce)  - stonek je masivní až do velikosti 4m x 0,6m (v přírodě jsou rostliny i větší než je popis, řekněme 5m x 1m), většinou jsou rostliny solitérní, ale ve vyšším věku mohou tvořit i trsy. Počet žeber 25-35. Trnů je  4-8 (do 10 u mladších rostlin), do 5cm dlouhých o průměru 1,5mm, žlutých nebo žlutohnědých, mirně zahnutých směrem ven. Centrální a okrajové trny nejsou rozlišené. Charakter otrnění se mění s věkem, o čemž budu hovořit dále. Květy jsou červené, nálevkovité, 4 cm dlouhé, 4 cm široké. Plody jsou 3 x 2 cm velké, vysychavé, praskající u paty (typické pro sekci Ferocactus). Semena jsou lesklá hnědá 1,5-2mm velká. Další detaily lze načerpat v literatuře uvedené v patě článku. Protože se říká, že jeden obrázek je za tisíc slov tak je dále přiloženo několik obrázků ilustrujících vzhled rostlin v přírodě.
Největší populace typových rostlin je na ostrově Isla Santa Catalina, varieta carmenesis je pak na ostrově Isla Carmen.  Tato varieta je často zpochybňována, neboť se prakticky liší od typu pouze drobnějším vzrůstem.
Na ostrov Santa Catalina se jezdí z rybářské vesničky Aqua Verde, kde se musíte domluvit s místními rybáři, jestli by vás namísto ranního lovu na ostrov Santa Catalina odvezli, což za odpovídající obnos rádi učiní. Samotná cesta člunem na ostrov trvá zhruba hodinku a uběhne jako nic. Výhledy jsou tu krásné a i velrybu Plejtvákovce šedého můžete zahlédnout, máte–li štěstí jako my.  
Když přijíždíte k ostrovu, upoutá vás skalní útvar ve tvaru slona na výběžku k malému zálivu, který  je bránou k populárnímu místu s velmi hustou populací kaktusů. Již zdálky pak vidíte impozantní kaktusovou scenérii, které vévodí velmi krásná forma Pachycereusu pringlei (pravděpodobně nejhezčí z těch, které jsme na poloostrově Baja California viděli) a samozřejmě mohutné Ferocactusy diguetii.  Kaktusy tu najdete hned po výstupu z člunu za oblázkovou pláží a máte pocit, že se na vás doslova valí ze všech stran. Má to ten důsledek, že natěšení kaktusáři s výkřiky štěstí jako včelky pobíhají od kytky ke kytce a kochají se exempláři různé velikosti a krásy.

Profil ostrova je zvlněný kde kopce střídají zářezy údolí a právě na jejich svazích nejlépe vyniknou majestátně se tyčící Pachycereusy spolu s mohutnými Ferocacusy diguetii.  Terén je tu velmi kamenitý řídce porostlý nízkými keři, které jsou nejhustší na dnech údolí.  Podle štěrkovitých nánosů se zřetelnou stopou vytvořenou tekoucí vodou je patrné, že se dno údolí v období dešťů promění v říčku, která svádí vodu z okolních kopců do moře.
Ale vraťme se k Ferocactusu diguetii.  Na nalezišti si teprve člověk uvědomí, jak se mění morfologie některých Feráků s věkem rostlin. Semenáčky mají jinaký vzhled než rostliny ve velikosti volejbalového míče a ty zase vypadají jinak, než dospělé rostliny velikosti pivního soudku. Dojde tu k proměně relativně hrbolkových žeber a zahnutých trnů v žebra prakticky rovná, téměř spojitě plstěná, hustě otrněná jen mírně zahnutými až rovnými trny, zároveň s věkem i žebra přibydou, takže rostliny působí v dospělosti velmi úhledně a kompaktně.

Obr. 1 – semenáček Obr. 2 – dospělá rostlina

A taky majestátně – viděli jsme tu rostliny přes metr šířky, dvoumetrové (obr. na titulní straně), ale k vidění byl i jeden téměř čtyřmetrový velikán, proti kterému jsme si připadali jak trpaslíci. Také jsme narazili na přes dva metry vysoký kus s kristátním růstem, který vypadal jak tahací harmonika (obr. 3). Rostliny jsou vesměs soliterní, nicméně ve vyšším věku někdy odnožují.

Obr. 3 – rostlina s kristátním růstemObr. 4 - Pachycereus pringlei 

Co je velmi krásné, jsou květy tohoto největšího Fercactusu – mají po otevření velmi tmavě červenou barvu, která později přechází v jasně červenou se žlutou bliznou s červenou čnělkou a žlutými prašníky. Skvěle tak ladí k světle zelené epidermis s jasně žlutými trny. Pro oko je to lahoda, škodou je, že ve sbírce je nutno pravděpodobně počkat na květy velmi dlouho. Když jsme naleziště navštívili, bylo mnoho rostlin s poupaty, ale jen asi tři první vlaštovky byly již rozkvetlé, sice by byla paráda vidět rostliny v plném květu, ale byli jsme rádi i za těch pár kvítků.

Plodů mají rostliny mnoho a v nich je ukryto tisíce drobných semen, která se postupně uvolňují do okolní přírody tak jak je povětrnostní vlivy nebo pilní mravenci roznesou.
Množství rostlin na Isla Santa Catalina, je opravdu vysoké a jsou ve všech vývojových stádiích od semenáčků až po dožívající z kořenů vyvrácené obry. To svědčí o tom, že populace je tu zdravá a není vystavena nějakému existenčnímu tlaku což je jistě dobrá zpráva pro milovníky těchto krásných rostlin. Je krásné vidět, že koloběh reprodukce a vzniku nového života tu není přerušen.
Semenáčky vypadají v přírodě nemlich stejně jako u nás ve sbírkách, kde ovšem vykazují poněkud větší choulostivost než je u jiných fercactusů obvyklé. Tady je myslím dobré upozornit na to, že jim obecně nesvědčí dlouhodobé přemokření, kdy s oblibou od kořenů uhnívají. Na teplotu nejsou nějak zvlášť citlivé, snesou klasické kaktusové zimování okolo 10°C podobně jako většina ostatních kaktusů. Přijde mi, že větší jedinci už jsou tolerantnější, nicméně vzhledem k tomu, že se s tímto krásným kaktusem setkáváme ve sbírkách jen sporadicky, a to i přes dobrou dostupnost semen, je vidět, že ztráty při pěstování si vybírají svou daň.
Ještě bych se rád zmínil o doprovodné kaktusové vegetaci na Isla Santa Catalina, kterou kromě úžasných Pachycereus pringlei (obr. 4) tvoří Cochemiea poselgeri, Mammillaria dioica (nebo hutchinsoniana, kdo ví?), Machaerocereus gummosus a Lophocereus schottii. Jsou tu ale i další krásné sukulentní rostliny jako Pachycormus discolor, Bursery, Jatropha. Z toho je vidět, že i sukulentáři by si tu přišli na svoje, neboť i z mého laického pohledu tu byly k vidění krásné rostliny.
Když jsme se s ostrovem Santa Catalina loučili, bavili jsme se s Karlem Pavlíčkem, k čemu zážitek přirovnat a napadlo nám, že to je jako když stojíte ve velkolepým chrámu, kaktusářský katedrále se sloupy z Pachycereusů a digueťáků a že návštěvu tohodle chrámu by si měl každej kaktusář dopřát aspoň jednou v životě (obr. na zadní straně zpravodaje). Já osobně se budu snažit rozhodně o to, aby to nebylo jen jednou, ale abych to zažil znovu.

Literatura:
Nigel Taylor:  A Review of Ferocactus Britton & Rose,  Bradleya Volume 2/1984
George Lindsay: The Taxonomy and Ecology of The Genus Ferocactus
John Pilbeam and Derek Bowdery: Ferocactus