Když jsme se chystali na cestu do Argentiny v roce 2014, bylo naším tajným přáním nalézt také jeden velice zajímavý kaktus, který do Argentiny tak nějak ani moc nepatří a sice Weingarcii neumannianu. Hlavní výskyt weingarcií je v Bolivii, pouze neumanniana roste na území Argentiny v podmínkách, které jsou však mnohem drsnější než je zvykem u jejich bolovijských kolegyň. Věděli jsme, že rostliny rostou severně od městečka Humahuaca na svazích blízkého pohoří, ale nevěděli jsme přesně kde. Na jedné přípravné schůzce jsme se domluvili, že se pokusíme sehnat nějaké další bližší informace. Netrvalo dlouho a Jirka Vinař hlásil, že získal pár obrázků z přednášky př. Odehnala v Praze z místa nálezu i s přibližným popisem místa lokality. Spokojili jsme se s tím a zařadili obrázky do přípravného itineráře. To jsme ještě netušili, jak nám nakonec tyto obrázky zamotají na místě hlavu.

Na obrázcích jsme si vytipovali základní indicie: pohled z naleziště na horizont, půda resp. složení povrchového materiálu, doprovodná vegetace.
Již při cestě na sever jsme zkusmo zastavili nad Humahuaca a snažili se zaměřit přibližné místo lokality podle horizontu na obrázku. Moc se nám to nedařilo, ale přesto jsme nakonec celkem správně vyhodnotili, že je potřeba se dostat do blízkých kopců nad městečkem. Na to ale zatím nebyl ten správný čas, a tak jsme pokračovali dál na sever k bájné Santa Victoria.
Zhruba po týdnu jsme se vrátili a vymezili si celý den na pátrání po weingarcii. Brzy ráno 22. února 2014 jsme vyrazili za městečko a pokračovali pár km po prašce podél řeky Río Sabado Quebradou de Coctaca. Místo se nám ale podle fotek nezdálo a tak jsme se brzy vrátili zpět blíže k Humahuaca, sjeli k vyschlé řece a vyrazili pěšky do kopců. Prohledávali jsme postupně jeden hřbet za druhým a snažili se najít to správné místo. Směr byl správný, fotka s horizontem se nám shodovala s místem, kde jsme se nacházeli, tím jsme si byli už celkem jisti. Dokonce i doprovodná vegetace na fotkách odpovídala, jen to kamení na povrchu bylo málo ostré a málo šedé. Prohledávali jsme jeden hřbet za druhým a hledali, který že by mohl být ten správný.  Jeden, druhý, třetí a pořád nic. Bylo to jako lézt chobotnici po chapadlech, která se na konci u hlavy spojí, a vy můžete přejít po hlavě z jednoho ramene na druhé. Jedno chapadlo ale bylo stejné jako druhé, pořád to nebylo ono.
Ještě tu byla jedna fotka z pohledu z naleziště s neobvyklou pasakánou s třemi kmeny. Prohlíželi jsme si stovky okolních pasakán a pátrali po té naší z obrázku. A měli jsme štěstí. Ano, to je ona! A je tu i menší skalka s šedivým štěrkem, což nám dodalo velkou naději. Lezli jsme po kolenou jako praštění a pátrali po malých kytičkách zatažených do země. No a co myslíte, že jsme našli? Vůbec nic. Znovu prohlížíme všechny ty obrázky krajiny, co máme k dispozici. To přece není možný, vždyť všechno sedí. Jsme si na 100% jisti, že stojíme na místě, kde vznikly fotky. Pro jistotu si fotíme tu divnou pasakánu, horizont i okolí, abychom se ještě jednou ujistili, že to tak opravdu je. Začínalo nás opanovávat zklamání, nebylo nám moc do řeči, ticho jen občas přerušilo hýkaní zdivočelých oslů, kteří nás z povzdálí pozorovali. „No jasně, ty potvory je určitě všechny sežrali“, měli jsme najednou jasno.  Ač neradi, rozhodli jsme se to vzdát a vrátit se k autu.
Bylo to snad poprvé na této cestě, kdy jsme odešli totálně s nepořízenou. Nebylo tu totiž krom pasakán, opuncií a všudy přítomných másovek jinak vůbec nic jiného, co by stálo za řeč. Chvilku jsme se bavili shazováním plodů pasakán, ale bylo to jen takové chvilkové rozptýlení. Petr se nám snažil zvednout náladu a navrhl, abychom vyrazili ještě na opačnou stranu od Humahuaca  prozkoumat podivnou parodii, kterou zde na minulé cestě viděli. „Lidi, to je tutovka!“.
Všichni jsme pookřáli a radostně souhlasili. Vrátili jsme se k autu a vyrazili na jinou „tutovku“, když tahle nevyšla. Cesta byla zaříznuta do příkrého svahu mezi náhorní plošinou a říčním korytem, takže kopírovala každý erozní zářez do svahu a byla neuvěřitelně klikatá. Zdála se až nekonečná. Za poslední osadou jsme sjeli k úrodné rovince podél řeky, kde již nebylo možné pokračovat autem. Tam jsme zaparkovali a vyrazili dál po svých. Cesta vedla ke starému mlýnu a byla zarostlá bujnou vegetací. Místy jsme nemohli ani projít. Petr nás opatrně varoval, že rostliny byly minule poměrně vysoko nad řekou a že nebude úplně jednoduché se k nim dostat. Trochu jsme znejistěli, ale když Karel našel pohozené pětimetrové bidlo, znovu jsme nabyli optimismu.

Jdeme za “tutovkou“ - Karel s bidlem, vzadu Honza

S kládou přes rameno jsme prošli mlýnským náhonem a s vypětím všech sil přelezli kamenný svah nad řekou bránící dalšímu postupu vpřed. „Zde by to někde mělo být“, Petr jen smutně zíral nad řeku. Břeh s „tutovkou“ během těch pěti let, co tu Petr nebyl, někam uplaval. Snažili jsme se dostat říčním korytem dál proti proudu, málem utopili kameru, někteří zmáčeli i sami sebe, ale všechno marně. „Tutovka“ nikde jinde nebyla. Slunce již bylo hodně nízko a vytvářelo v říčním korytě nádherné scenérie.
Byla to sice krásná, ale jen slabá útěcha na neúspěšný den.  Bylo už dost pozdě a museli jsme se rychle vrátit. Abychom se nemuseli znovu brodit zpátky vodou, zvolili jsme cestu po protějším břehu řeky. Ten sice nebyl tak strmý ale o to více zarostlý. Několikrát jsme ztratili pěšinu pod nohama, málem nás sežrali mravenci. A když nás ze svých spárů propustila místní zeleň, ocitli jsme se uprostřed indiánského stavení, kde místní rodinka čistila a přebírala zemědělské výpěstky. Koukali na nás jak na zjevení.  No co jsme mohli dělat, slušně jsme pozdravili a prošli jejich venkovním obývákem a pokračovali k lanovému mostu přes řeku zpět k našemu autu. Utrmácení a zklamaní jsme za soumraku dorazili do hotelu. Od té doby Petrovo slovo „tutovka“ získalo zcela jiný význam a u zúčastněných jeho vyslovení dodnes vyvolává úsměv na tváři.
Po našem návratu domů jsme se často v myšlenkách vraceli k onomu zvláštnímu dni, prožitému na druhém konci světa a bylo nám jasné, že první, kdo pojede příště kolem, se musí pokusit o nápravu. Bylo ale třeba prověřit a hlavně zpřesnit informace, které jsme měli. První příležitost byla v Chrudimi, kdy jsme vyzpovídali př. Odehnala, z jehož přednášky jsme měli těch několik obrázků. Bohužel nám nemohl upřesnit poměry na nalezišti, neboť on sám se výstupu o cca 600 výškových metrů nezúčastnil, jelikož se na něj už necítil. Fotky a informace pak měl zprostředkované od svých kolegů. Potvrdil nám ale, že jsme byli určitě blízko. Po získání bližších GPS údajů pak už nebylo pochyb, kde hledat. Z našeho místa, které jsme identifikovali dle fotek, bylo třeba ještě obejít jeden hrbek a zdolat cca dalších 200 výškových metrů. Zbývalo už jen vyrazit na další cestu za velkou louži.

Hledáme Weingarcii neumannianu

Ani nevím, jak se to povedlo, ale přesně do roka a do dne, tedy 22. února 2015 jsme já a Honza, jakožto účastníci minulé expedice, opět stáli pod kopcem za městem Humahuaca a s nadějí přebít loňský neúspěch vyrazili spolu s dalšími členy letošní expedice Milanem, Radkou a Jardou zdolávat výškové metry. Pepa nás pak jistil od řeky od auta. Zhruba po hodině jsme dorazili na naše známé místo.
Teď už nám bylo jasné, že ony fotky krajiny a vegetace, podle kterých jsme se loni snažili weingarcie najít, byly pořízeny během výstupu k lokalitě, nikoliv z lokality samotné. No dobré ponaučení. Alespoň jsme ale věděli, že jdeme tou správnou cestou a odolali návrhům jít snazší, ale jak se později ukázalo zcela neprůchodnou cestou strží. Zbývalo nám ještě pěkných pár set metrů na to správné místo, a tak jsme po krátkém odpočinku znovu vyrazili kupředu. S narůstající nadmořskou výškou rychle přibývalo křovin, že místy skoro nebylo možné projít.
Milanovi se původně do kopců za weingarcií příliš nechtělo, a tak brblal chvíli na horko, pak zas na trnitou vegetaci a zůstávali s Radkou pozadu. Když jej v jednom okamžiku málem pohltila okolní květena, musel si už z plných plic ulevit a na celé okolí zařval: „Se.u na weingarcii, se.u na kaktusy“.  To překvapivě udělalo Radce ohromnou radost s tím, že mu to doma někdy brzy připomene a dodalo ji to síly k dokončení náročného výstupu. Mezitím už Jarda jako první dorazil na to správné místo. Bylo až neuvěřitelné, jak se po střevní očistě před několika dny dostal do skvělé kondice, že jsme mu my ostatní v náročném výstupu nestačili.
Jarda stál na takovém divném štěrkovém plácku, co vypadal, jako kdyby zde zvrhli tatrovku šedivého litického štěrku, co dávají na silnice. Dle Jardovo blaženého úsměvu ale bylo jasné, že tam jsou. Chvíli mi trvalo, než jsem správně zaostřil na malé hlavičky weingarcií. Za chvíli dorazil i Milan s Radkou a určitě nelitoval. I on si našel opodál spousty dalších rostlinek, které mu zjevně spravily náladu.
Dokonce i Radka si našla ty své a volala na nás: „Tady je velké to, co vy hledáte malé“. Tím nás samozřejmě vyprovokovala k okamžité kontrole toho, co našla. K našemu překvapení našla skutečně gigantickou, tedy asi 10cm dlouhou a  5cm širokou, dlouze vytrněnou rostlinu. Byla chráněná keříkem a kamennou spárou, což ji umožnilo nerušeně růst. Jak se zdá, většina těch malých rostlinek s krátkými trny v drobném sypkém štěrku je totiž jen mladými odnožemi z jakýchsi silných prastarých kořenů, které v hloubce 10 i více cm pod povrchem odolávají životním nástrahám, sesuvům štěrku případně ožeru od oslů a koz. Naproti tomu několik rostlin, které jsme pak objevili u strouhy ve stabilnějším kamenitém podloží, bylo mnohem větších a výrazně otrněných.

Weingartia neumanniana

Musím říct, že jsme si to tam náramně užili a že setkání s Weingartia neumanniana v přírodě patřilo k mým největším a skutečně nezapomenutelným zážitkům z cestování za kaktusy. A dost možná právě proto, že jsme napoprvé neuspěli a že jsme museli vynaložit opravdové úsilí, abychom toto setkání mohli zažít. Asi to tak mělo být.