Když jsme letos v únoru dorazili na naleziště Pyrrhocactus umadeave v horní částí Quebrada del Toro (Esquina Negra, 3217m.n.m), bylo už hodně pozdě a slunce se sklánělo rychle k obzoru. Dlouhé stíny a roztrhané tmavé mraky vytvořili úžasnou atmosféru a rostliny, které jsou sami o sobě nádherné, byly tak ještě krásnější.
Plánovali jsme zde přespat, ale budování tábora nebylo zrovna to, co mě momentálně zajímalo. Běhal jsem po kopečkách a nemohl se nabažit pohledu na tyhle úžasné rostliny. Fotil jsem jak o závod a už tehdy jsem si říkal, že tahle kytka se bude hodit na titulku Zpravodaje. Zajímavé je, že stejný nápad měl již před časem Petr Kuták a jeho článek o setkání s Pyrrhocactus umadeave na nalezišti již v našem Zpravodaji také vyšel. Prostě některé kytky jsou tak fascinující, že v nás vyvolávají naprosto spontánně velmi podobné emoce. Kytky jsou to ale tak výjimečné, že vám to doufám nebude zas až tak moc vadit.
Ač nerad, musel jsem se vrátit k autu a zapojit se do stavby tábořiště. Světla a tepla rychle ubývalo. Něco jsme pojedli a nějak nevěděli, co s večerem. Oheň se nedal rozdělat, foukal vítr a nám za chvíli byla taková zima, že jsme raději všichni zalezli do auta. Vypadalo to na brzký útěk do spacáků, než si Petr vzpomněl, že má ten den narozeniny. A rovnou „sórok ocho“ (pozn. rozuměj 48)! Naši provianťáci (Petra s Laabusem) okamžitě vytáhli železné zásoby vína a hned bylo veselo. Už nám nebyla taková zima a tak jsme se odvážili vylézt ze zamlženého auta. Vítr se utišil, noční krajinu zalil vycházející měsíc a my se mohli spolu se stovkami pichlavých koulí dotýkat miliónů hvězd.
Ráno bylo pro změnu jako vymalované. Blankytně modrá obloha a ostré slunce nás nutilo přivírat oči. Brzy nás rozehřálo a my se mohli před další cestou ještě potěšit s krásnými rostlinami. Vůbec se nedivím, že i Frič byl těmito rostlinami natolik unesen, že pro ně ustanovil rovnou i nový rod Friesia.
První rostliny lze nalézt už jižněji v quebradě v okolí nádraží Puerta Tastil v nadmořské výšce kolem 2700m.n.m., kde za dob Friče končila železnice a kde se pravděpodobně s těmito rostlinami také poprvé osobně setkal. Pyrrhocactusy tam rostou v okolí společně s prvními Lobivia ferox a dále pak na sever za průsmykem Abra Blanca až k Salinas Grandes v nadmořské výšce kolem 3300 - 3500m.n.m. Na jižní straně ze strany quebrady doprovází pyrháče ještě Gymnocalycium speggazzinii až na samý okraj svého nejsevernějšího výskytu, Lobivia chrysantha (dragae) v různě vytrněných formách, Puna mandragora, Maihuenopsis glomeratus, Airampoa tilcarense. Severněji pak už jen airampoa a maihuenopsis.
Samozřejmě i všechny tyto ostatní rostliny mají svůj půvab, ale setkání s pyrrhocactus umadeave navíc umocněné jedinečnou okolní přírodou je pro nás středoevropany z mlhavé plzeňské kotliny zážitkem na celý život. No, asi tomu vlastně ani nemůže být jinak.
