LOKALITA 53 – Santa Victoria
Jirka M. našel první nějakou aylosteru a kousek dál Petra nějakou mediolobivii. Také jsme našli několik pěkných pseudolobivií možná obrepanda. Kolem projel indián na koni. Mladá indiánka chce svést do vsi. Bohužel nemáme místo.
Ptáme se místních policajtů, jestli je zde v S.V. někde možnost ubytování. Posílají nás na náměstí. Zajeli jsme tam a pokoušíme se sehnat nějakého správce. Po opakovaném klepání vyšla paní bez zubů. Moc nadšená není, ale nakonec nám odemkla moc pěknou ubytovnu se 4 postelemi, kuchyňkou a koupelnou. Omlouvá se, že má jen 4 postele. Nám to nevadí, máme nafukovací lehátka (colchón neumatico). Jsme nadšeni. Sehnali jsme ubytování přímo v centru Santa Victorie. Jdeme se projít po vsi. Sešli jsme dolů k řece. Je zde postavený úplně nový most. Za mostem ve stráni jsou vidět kaktusy.
Sjíždíme údolím řeky do Iruya. Brodíme řeku, cesta vede jinudy než před 7 lety, je stržená vodou. Přijíždíme k druhému brodu těsně před městečkem. Brod je široký, neupravený plný kamenů a prohlubní, v řece teče hodně vody. To nepřejedeme. Sice je na břehu připravený v pohotovosti nastartovaný starý traktor, který má asi za úkol tahat zapadlá vozidla a pomáhat autobusům, ale my to raději neriskujeme. Vracíme se k autu, a když tu náhle se auto dává do pohybu s otevřenými dveřmi. Rozběhli jsme se jako zběsilí zachraňovat odbržděné auto, ale on to jen Honza přeparkovává. Docela jsme se vyděsili a prý na nás byl komický pohled. Otáčíme se a zklamaně se vzdalujeme od Iruya.
Sedíme na terásce hotelu v San Pedro de Jujuy, popíjíme studené pivko, plánujeme další trasu expedice, koukáme do map. Těšíme se na pohoří Santa Barbara a Santa Cintinela. Těch pár piv – 12 litrovek co měli v hotelové ledničce jsme vypili jako malinu. Dueňa (majitelka): „Tolik vody tady ještě nikdo nevypil, co vy jste vypili piva.“
Sierra Santa Barbara se tyčí na pravoboku. Je zahalená do mlhy. Zastavujeme na čurání u žlutě kvetoucího stromu. Dopíjíme pivko. Otevíráme vínečko. Jedeme zvesela. Neplánovaná zastávka před hlubokým a širokým brodem. Váháme, zkoumáme dno, břehy. Honza nasedá a vjíždí do vody. Jooo!!! Dali jsme to, jsme za vodou. Cesta pokračuje. Projíždíme nějakou osadou, u cesty je zelená despenza (spižírna – krámkům tady tak říkají), paní zrovna vytírá, na podlaze leží velký brouk, Karel ho fotí, chytá se drápkama. Mají pivo, vyměňujeme prázdné láhve za plné. Znovu přejezd přes řeku, ale je zde puente (most). Dobrý. Přejíždíme přes roštovou zábranu ze starých kolejnic proti přechodu dobytka. Karel.: „Hele vlak ty vole.“ Velitel sedící na předním sedadle významě cvrnká do svého prázdného hrnku. Je třeba mu dolít cervézu. Vlevo jehličnatý les, jsou to - 10 - introdukované cypřiše. Přes cestu nám přeběhli nějaké divné proužkované krávy s chobůtky, jsou to tapíři.
Do S. Pedro se vracíme kolem 20 hod. Sedíme na terásce před hotelem, kolem prochází seňora. Jirka M.: Ta paní krásně voní až sem. Myslíte, že my smrdíme až k ní?“
V Cafayete jsme si objednali paryžádu, jsou to různé kusy masa a vnitřností. Přinesli to na mobilním grilu, ještě prskal omastek. Dohadujeme se co je co. Pomocí názvů v jídelním lístku a slovníku jsme identifikovali: jelítka – morchila, žebírka – asado, asi pupek – matambres, plněná střívka – chinchulín, vemínko (hnusné oranžové), klobásky, játra. Srdce (corazón) a ledvinky chyběly (byly na jídelním lístku), ale nereklamovali jsme to. Petra se nad tím tváří dost rozpačitě. Karel si raději objednal stejk. Laabus snědl jen žebra a kus matambres, nad ostatním se ohrnuje. Činčulín neměl příliš úspěch a vemínko bylo přímo odporné, ale vyzkoušet jsme to alespoň jednou museli.
LOKALITA 78 – Infernillo (Peklíčko)
Soehrensia bruchii – grusonovka – žlutá, hustě vytrněná, průměr až 60 cm, ve stáří odspodu odnožuje. Většinou jen staré rostliny, ne příliš hojná, jen pár mladších kytek. Svačíme u potoka – chléb, rybičky, cibule, rajčata, dojídáme sýr, granátové jablko, červené víno HD.
LOKALITA 84– Recreo
G. riojense – nádherné rostliny, sivý povrch těla, uhlově černé trny, ale vyskytují se i jedinci se světlými trny. E. aurea – trsovitá, ve stáří sloupkovitá, hustě otrněná, Cleistocactus baumii, Stesonia coryne – plno semenáčků s úžasně dlouhými trny, G. schickendansii – 1 rostlina
LOKALITA 86 – Cocos, Cabeza de Soldado
G. monvilei, G.valnicekianum a potom kytky které jsou něco mezi. Pravděpodobně se jedná o přírodní hybridy. Některé vypadají skvostně – žluté koule s odstávajícími kratšími trny, mají až 3 středové trny, každá vypadá jinak. Připomíná to „Potykův zázrak“. Rostlin je zde málo cca 20 ks a všechny jsou velké, žádný dorost.
Poslední večeře v Argentině se vydařila. V restauraci Los Amigos v městečku Escobar (předměstí Buenos Aires) jsme si pochutnali na skvělém bife de choriso. S hranolkama jsme to trochu přehnali, jedna porce byla pro dva a my jsme je objednali pro každého. Obsluhující majitel (možní ital) nám nosil Quilmes po dvou a říkal tomu duo cervezas. Lokál se zcela zaplnil místními lidmi (to ukazuje, že je dobrej). Ostatní hosté žvýkali především činčulíny z paryžády. Televize řvala na plné volume. Laabus seděl pod ní a docela ho to sralo. Vedle u stolu seděla hubená těhotná mamka dvou dětí. Vracíme se nočním Escobarem zpět na hotel. Fotím starou lokomotivu. Na pokoji dopíjíme poslední víno a hodnotíme expedici. Neskutečně se vydařila. Vše klaplo, užili jsme si kaktusů, úžasné krajiny a skvělého jídla. Nestrádali jsme, nebyl větší zdravotní ani technický - 11 - problém. Byla výborná parta, nedohadovali jsme se ani nehádali, nepřišla ponorka. Shodli jsme se na všech rozhodnutích. Meducína pro ranní a odpolední desinfekci žaludku vyšla přesně na kapku. Právě před malou chvilkou jsme to dopili.
V pondělí 3.3 vstáváme v 8:00 hod. Snídaně je bohatá, švédské stoly, samoobsluha. Mají i míchaná vajíčka, šunčičku, párečky, máslíčko, syrečky, spoustu sladkostí, ovoce, cereálie … Máme zabaleno, čekáme na poslední opozdilce. Ležíme na zádech na postelích a koukáme do stropu na točící se větrák. Je docela horko. Za chvíli opustíme Hotel DEFLORES, jak jsme ho přejmenovali. V 9:30 vyrážíme. Je to smutné. Poslední jízda. Provoz houstne, jízdních pruhů přibývá jak se blížíme k B.A. Už je jich 6. Naštěstí máme navigaci. I přes to jsme blbě sjeli z dálnice. Před 11 hod jsme konečně na výpadovce směr Ezeiza.
Zastavujeme u krajnice. Stojíme pod cedrem. Karel vytáhl poslední pixličku s olivami, dojídáme pečivo, pijeme už jen vodu. Ve 12 hodin máme vrátit auto na letišti, bude to akorát. Vyjíždíme, za námi se připojila stříbrna Zephyra, je to Horácio. Neskutečně to vše vychází. Jede za námi, nechali jsme ho předjet a vede nás k letištní hale. Předání auto proběhlo bez problémů během 15 min. Sice se Horáciovi nelíbí prasklina na předním skle, ale přesvědčili jsme, že už to bylo (a to je pravda) „Lo estaba“ . Tak to se také povedlo. Teď už jen zbývá odbavit zavazadla a sebe. To také proběhlo hladce. Teď sedíme v letištním bufetu Tienda de Cafe a utrácíme poslední pesos za empanády a pivo (pivo 0,3 l stojí 45,- pesos). Nakonec jsme to pivo otočili 3x. Karel s Jirkou V. jdou ještě kopit whisku Johny Walker 1 litr za 195,- pesos (cca 400,-Kč). Ta se bude hodit. Musíme jí ale vypít v Amsterodamu před nástupem do letadla. To zvládneme. Laabus místo piv nafasoval 300 pesos a šel koupit pro synka fotbalový dres. Zbývá utratit posledních 500,- pesos. Kupujeme čokoládu. Aby to vyšlo na 0 přihazujeme reklamní flaštičku 100 ml vodky. Nakonec ještě 2 pesa dlužíme. Prodavač mávl rukou. Elegantně jsme se zbavili devalvující měny.
Nastupujeme do letadla Boeing 777-300. Našťouchalo se tam 425 lidí. Přede mnou sedí 2 rodiny s malými dětmi. Je to náročné s nimi cestovat. Let trvá 13 hodin. Je to úmorné. Nemohu spát, prohlížím fotky, sleduji informace o letu. Konečně jsme nad evropským kontinentem. V Amsterdamu hladce přistáváme v 10 hodin místního času. Teď sedíme v letištní hale a pijeme whisku. Musíme jí zdolat, protože by nám ji sebrali při odbavení do letadla směr Mnichov. Jíškojc a Laabus šli nakupovat holandské cibule. Posíláme domů SMS, že už jsme v Evropě a večer budeme doma. Máme pěkný výhled na letištní plochu. Kolem rolují modrobílá letadla KLM. Venku je nádherný slunný jarní den.
Let do Mnichova a přistání bylo klidné. Výdej kufrů bez čekání. Jirkovi M. se v kufru rozbilo víno. Už na nás čeká řidič Jirkova služebního auta a brzy přijíždí dodávka od parkoviště, kde stojí Honzovo auto. Rozloučili jsme se. Jedem do Plzně, klimbáme. Těším se domů.