Není to úplně běžné, aby se domluvilo 7 lidí z jednoho kaktusářského klubu na společné cestě za kaktusy. V Plzni se to přihodilo.
Podnět ke kaktusářské expedici do Jižní Ameriky dal Jirka Musil s Karlem Sladkým v červnu 2014, přidal se Honza Jíška s dcerou Petrou, Laabus a Jirka Vinař, nakonec se rozhodl Petr Kuták v červenci (žena mu řekla: „Petře jeď“). Nejprve jsme uvažovali o cestě do Peru, ale kvůli únorovému počasí (období dešťů) a obavám o bezpečnost jsme to vzdali a v srpnu 2013 se rozhodli pro Argentinu. Letenky jsme zarezervovali přes Student Agency začátekem září u holandské letecké společnosti KLM, cena zpáteční letenky do Buenos Aires přišla na velmi slušných 16.712,- Kč (V roce 2009 to stálo kolem 25 tisíc). Pronájem auta zajišťoval pomocí e-mailu u společnosti Argentina Tourist Jirka Musil. Zamluvili jsme si 9 místnou dodávku Hyundai H1, rok výroby 2012 za 4.510,- USD, jistina 14.000,- USD, neomezené kilometry, přistavení na letiště 54,- USD nebo 240,- pesos. Po konečném vyúčtování všech nákladů vyšlo necelých 45 000 Kč na osobu. První plánovací schůzka všech účastníků expedice proběhla 27.11. ve skautské klubovně na Plzeňské cestě. Další dvě domluvy kvůli doladění trasy byly doma u Jirky Musila.
4. února 2014 odlétáme z Mnichova do Amsterdamu, zde přesedáme na větší letadlo Boeing 777 – 300 ER (vejde se do něj 425 pasažérů) a po 14 hodinách nudného letu rychlostí 850 – 900 km/hod ve výšce 10-11 km přistáváme na letišti v Buenos Aires. Předání auta a výměna dolarů za místní měnu pesos proběhlo bez komlikací. Ihned opouštíme BA a frčíme na severozápad k prvnímu místu v Cordobě, kde rostou kaktusy. První noc v Argentině jsme spali v městečku Villa Maria v hotelu Alcazar. Z provincie Cordoba jsme pokračovali přes provincie La Rioja, Catamarca, Tucumán do Salty a Jujuy. Nejsevernější město, které jsme navštívili byla La Quiaca na hranici s Bolívií. Odtud jsem se zase vraceli na jih s několika zajížďkami do hor (Santa Victoria, Iruya). Celkem jsme najeli bezmála 7 000 km. Zastavili jsme na 84 lokalitách kaktusů. Spali jsme spíš v ubytovacích zařízeních (nejraději v chatkách a penzionech) než „na divoko“. Zato těch několik táboření v přírodě bylo nezapomenutelných. Třeba oslava mých narozenin v Quebrada del Toro za svitu měsíce v úplňku se velice vydařila. Cena ubytování byla nízká, většinou jsme se vešli v přepočtu do 200,- Kč za osobu a noc, ale také jsme spali v obecní ubytovně za 20 pesos na osobu (peso = cca 2,- Kč)
Nebránili jsme se kontaktu s místními obyvateli. Několikrát jsme strávili příjemný společenský večer a i přes jazykovou bariéru se snažili porozumět životu prostých lidí. Nikdy jsme nepocítili nějakou zášť nebo nepřátelství, většinou se nám místní snažili pomoci. Na oplátku jsme někdy pomohli i my jim (zapůjčení heveru, mapy...)
Viděli jsme spoustu kaktusů ve svém přirozeném prostředí. Často jsme našli zajímavé rostliny, které ještě čekají podle fotek na identifikaci. Někdy jsme hledali marně co jsme najít chtěli, ale naopak jsme zase často našli co jsme nečekali. Část lokalit jsme navštívili podle známých pozic pomocí GPS, ale hodně jsme zastavovali a hledali na místech podle citu.
Projížděli jsme užasnou krajinou, která se snad ani nedá popsat. Reliéf kopců se hodně měnil s nadmořskou výškou, množstvím srážek, klimatem, ale i působením člověka.
Fotili jsme panoramata barevných hřebenů hor, zasněžené vrcholky vysokých štítů, zelená údolí, prastaré stromy, bílé kostelíky...
Pozorovali jsme nepřeberné množství ptáků (papoušků, kolibříků, kondorů..), v horách nám přecházeli přes cestu domácí i divoké lamy, zahlédli jsme pásovce, nandu, tapíra, mládě pumy, honili jsme s fotoaparáty rychlé ještěrky, hady, brouky, štíry, mnohonožky, velké pavouky a jiný zajímavý hmyz.
Kromě kaktusů jsme viděli spoustu zajímavých rostlin – cibuloviny, portulaky, skalničky, epifyty, orchideje, liány, bohovská dřívka, mechy, kapradiny, vranečky, tilandsie a mnoho dalších.
Během celé expedice jsem psal deník, který po přepsání má 32 stánek. Jsou zde vylíčeny všechny naše úžasné zážitky, lepil jsem do něj účtenky za jídlo a ubytování, vstupenky, pivní a vinné etikety, ale i plátek ze špuntu. Aby jste si trošku představili jak jsme se měli zde je pár úryvků z mých zápisků:
Je úterý 4.2. nastal den D nebo spíš O – odlet. Zabaleno už mám týden, kufr jsem převažoval asi třikrát, abych se vešel do limitu 23 kg. V 9:30 se pro mě zastavil Jirka V. Dorazil přesně. Venku je kolem 0, zataženo, pošmourno, na ulicích tají poslední zbytky sněhu. Jedeme na parkoviště u Olympie, kde máme sraz. Před 10:00 hod jsme u Olympie. Akorát dorazil Honza s Petrou a vzápětí Jirka Musil s Karlem a Laabusem. Přehazujeme zavazadla do aut, fotíme se. Panuje rozjařená nálada. Expedice Argentina 2014 začíná.
V 7 hodin místního času bezpečně přistáváme na letišti v Buenos Aires. Venku prádelna, 30 st. C, kolem zelené plochy. Vystupujeme z letadla, uvnitř zůstal bordel jako v tanku. Jdeme přes imigrační kontrolu. Chtějí po nás pas a ptají se na místo pobytu. Potom chtějí, abychom nastavili tvář před kameru. Jirka V. to nějak špatně pochopil a myslel si, že mu budou skenovat oko. Přiložil oko rovnou k čočce kamery. Imigrační úřednice nechápe a otevřenou dlaní mu pokyne, aby poodstoupil. Jirka zase nepochopil a před kameru nastavil svoji otevřenou dlaň. Úřednice už je úplně hotová. Raději Jirku posílá, aby už šel pryč.
Lidé si hromadně vyzvedávají zavazadla a směřují k celní kontrole, tam je zácpa a strašný dav. Nakonec to pustili skoro bez kontroly. Někdo mě přejel kolečkem od kufru nohu, na oplátku jsem zase já přejel nohu několika lidem, byť za to nemohli. Je to masakr. Konečně jsme venku a vidíme ceduli „Jiri Musil“. Mírně unavený Horácio pookřál a kyne, abychom šli za ním. Před letištní halou stojí nablýskané autíčko Hyundai H1 šedostříbrné barvy SPZ: MMF 010. Nasedáme, opouštíme letiště a vyrážíme směr Caňuela.
Na večeři ve Villa Maria jdeme naproti přes ulici do příjemné restaurace La Estancia. Objednáváme červézičku, mají Heineken v 1 litrových lahvích. Koukáme do jídelního lístku, mají klasická argentinská jídla: milanésu, bife de choriso, parillada … Něco neznáme: Tira – pruh páska. Tak jsem si to dal. Přinesli mi nasekaná žebra co nešly od kosti a byly samá šlacha. Nic moc. To ostatním se to vydařilo, steak měl na výšku 4,3 cm, poctivá flákota. Byl to zážitek. Nakonec jsme dali 10 litrových lahví piva. Účet stál 953,- pesos.
U cesty vidíme kaktusy zastavujeme na první lokalitě. Rostou zde pěkná gymnokalycia mostii. Mají zralé plody, sbíráme, fotíme i pár květů. Jirka Vinař a Petra vidí poprvé v životě kaktusy v přírodě. Jsou kaktusářsky odpaněni.
U silnice zastavila 2 rozpadající se auta – stará fordka s korbičkou a rezatý Renault. Vyskákalo z nich asi 6 dětí, 2 taťkové a malá mamka. Mají prázdnou pneumatiku. Chlapi se pokoušejí auto podložit kameny, aby kolo vyměnili. Ptají se nás jestli bychom jim nepůjčili hever. Půjčili jsme jim náš zánovní. Na oplátku nám nabízí kolu s fernetem, chrastí v tom i led. Hláška: „Von do toho fernetu leje kolu, jéžíšmarjá.“
V podvečerním slunci přeletují kolem smaragdově zelení papoušci a stovky dalších ptáků. Na sloupech el. vedení mají papoušci postavená hnízda z klacíků, místy jsou to pěkně velké koule.
LOKALITA č. 5 – severně San Pedro Norte
G. bicolor, N. submammulosus, Lobivia aurea – vytrněná, G. parvulum – řídký výskyt, vykousané od dobytka, Trichocereus sp., Wiginsia sesiliflora. Nenalezena Frailea asteroides.
LOKALITA č. 7 – Orcosuni
na kopci v roští a na skalnatých mítinkách
G. okruh simplex – zajímavý hybridní roj, rostliny přechází od klasických G. prochazkianum (malé sivé) jen více otrněných až po klasické bicolory (velké zelené), mezi tím různorodý mišmaš. G. robustum – menší ploché hnědé, celkem uniformní. L. aurea.
V kempu v Quilinu v noci nejde spát – hlasitá muzika, horko, světlo z lamp, brouci naráží do stanů, smrdí, Laabus chrápe. Karel spal pod širákem a jeho spacák už je prázdný, šel se asi někam projít. V Karlovo spacáku leží pes. Laabus ho vyhnal.
Kůň přes cestu. „Je černej?“ „Ne“ „Tak to je dobrý.“
Karel platí. Prodavačka: „Cuarenta dos“ Karel.: „Počkej, počkej, to mi musíš ukázat.“ a hrne se za pult ke kase.
Kupujeme pivo v Casa del Piedra. V krámu prodávají celá stažená kůzlátka. Pěkně to tam smrdí.
Průjezd hlavním městem La Rioja. Hláška: „Pozor škola.“ „Jsou prázdniny.“ „Tak přidej.“
Jedeme po nové silnici do Pampa de la Viuda (pampa vdovy). Petra: „Bacha kráva na silnici!“ Honza: „To je jenom telátko.“
LOKALITA 13 – Pampa de la Viuda
G. uebelmanianum – jsou na úpatí svahu i nahoře nad zářezem staré cesty, tam bohatá nedotčená populace. Jdeme po staré cestě až pod hřeben. Kdo ji stavěl, kdo po ní chodil, jezdil, kam vede ….Laabus to vyšplhal mimo cestu.
Trichocereus aff. candicans (asi hybridní), Soehrensia formosa, Denmoza (kvetoucí).
Zastavujeme u rozpadající se budovy železniční stanice Estancia Mazán. Na kolejích je odlitý nápis Krupp 1906. Už po nich dlouho nejel vlak, jsou podemleté, prohnuté, chybí pražce.
Při večeři v Termas Santa Terezita jsme se rozšoupli – steaky, pár piv, sladkosti. Vypili jsme jim všechno pivo co měli. Ještě chladíme poslední zásoby v nádobách s ledem. Za večeři platíme 1.120,- pesos. Vstáváme v 7:30. Jdeme do bazénu. U bazénu Karel dělá Saturnina, přinesl na podnosu pivo (už měli jen nealkoholické) a sklenice. Rozlévá, popíjíme. Laabus: „ Je mi tady dobře. Hlava mě nebolí, nemám alkoholický třes ani pot. Nemám nechuť k práci.“
Zastavujeme v Aimogasta na nákup. Staví zde nový velký kostel z betonu. Telefonujeme domů - 2 min za 3 pesos = 6,- Kč. Nakupujeme: chléb (vypadá jako veka), pivo (omylem jsme koupili nealkoholické – bajo zero), banány, broskve, ½ melounu. Meloun jsme snědli hned na náměstí. Pomocí navigace se vymotáváme z města. Bez ní by to nešlo.
Shodli jsme se na tom, že by se hodila koupel pod vodopády Hualco. Je to blízko. Zajeli jsme tam. Zastavili jsme pod přístřeškem pro auta, bereme plavky a jídlo, platíme 10,- pesos za parkování a jdeme dolů k potoku. Našli jsme perfektní místo ve stínu pod stromem u kulatého stolu. Pospícháme do vody. Je nádherně průzračná a příjemně chladná, valí se mezi kulatými kameny. Táhneme jako lososi proti proudu. Laabus to natáčí. Po osvěžující koupeli jdeme svačit. Vybalili jsme sýr, salám, olivy, rajčata, cibuli, k tomu čerstvý chléb, víno, pivko už se chladí v potoce. Prostě paráda. Přišel loudit nějaký pes – dlouhonohá fenka, dostala pár kousků. Ještě jednou se noříme do zurčící vody a potom jdeme na kaktusový průzkum nad vodopády.
Kolektivní spolupráce při čištění semen je perfektní. Petr, Honza, Jirka V., Laabus vyškrabávají semena z plodů lžičkou, Karel pere v monofilvém šátečku, Petra vykydává vypraná semena na noviny. Sušíme v cinkosnu – příborníku. Popíjíme cervézičku. Laabus tříští led a obkládá s ním lahve piva v hrnci.
Hláška: Řidič (Jirka V.) navigátorovi (Jirka M.): „Klidně si zdřímni, ale potom se nediv, kde jsme.“
Koukáme po holkách venku. „Petro, nevadí Tě to?“ Jirka V.: „Voni jsou trošku macatější, ale to nevadí.“ Petr: „Tahle vypadá úplně evropsky, tahle evropsky nevypadá, ale je také pěkná.“ Jirka V.: „Pěkná prdelka.“ Jirka M.: „ Když je v tom indiánská krev, tak má kolem pasu OTP – okrasný tukový prstenec.“
U zavlažovacího kanálu pod starým stromem u betonového stolu svačíme. Laabus dal na špagátu chladit pivo do kanálu.
Stoupáme k sedlu Piedra Molino. Mlha houstne, za chvíli je vidět maximálně na 5 m. Sjíždíme dolů Quebradou Escoype. Je sotva vidět středová žlutá dvoučára a svodidlo. Protijedoucí vozy je vidět na poslední chvíli. Alespoň se nebojíme, není vidět dolů do strží. Jedem krokem, řídí Jirka V. Objíždíme velkou erozní rýhu. Silnice je zúžená na polovinu. Svodidlo na vnější straně visí ve vzduchu nad propastí. Je to označeno pouze několika nabílenými kameny.
LOKALITA 36 – nádraží v Campo Quijano
G.marsonerii – řídce, ex nezralé plody, Pseudolobivia ancistrophora – hojná, E. sylvestris? – pěkně vytrněná – hojná. Děláme společnou fotku před cedulí C.Q. Fotím ještě na nádraží, jsou zde staré cedule s odjezdy vlaků a vzdálenostmi do okolních stanic, nicméně na dveřích visí cedule „Cerrado“ – zavřeno.
Z auta jsme viděli kvetoucí kaktus, je to nějaká parodka. Zastavujeme a nadšeně vybíháme do stráně, kvetoucích parodek je tady hojně a jsou úžasné.
Z auta vidíme stráň porostlou bílými koulemi. Zastavujeme a hrneme se do kopce. Jsou to naprosto bezchybní, skvostní umadeáčí.
Je večer, zima, sedíme v autě a zdá se, že dnes moc zábavy nebude. Zmýlili jsme se, naopak, dnes se vydařil prima mejdan. Petr má dnes narozeniny. Popíjíme vínečko za kopcem vychází měsíc v úplňku, jde strašně rychle nahoru, vítr se utišil, vylezli jsme z auta, nad hlavou máme miliardy hvězd, je to úžasné. Petr vykřikuje: „Hoy estoy mi cumleaňos“ (dnes mám narozeniny). Trošku jsme si zazpívali Ach synku synku, Tálinskej rybník, Pětatřicátníci, státní hymnu, Putimskou bránu a Vínečko. Rozezpívali jsme celou kebrádu.
Karel vymyslel, že Petr slaví sórok očo. (40 rusky sórok, 8 – španělsky ocho)..
Vypili jsme všechno víno značky Hermanos Domingo a došla řada i na staré zásoby. Je to nějaké sladké víno. Petr zakončil večírek s tím, že se to nedá pít a švihnul lahví o zem jako carskej důstojník Nevíme přesně kdy jdeme spát, Jirka M. nám zakázal dívat se na hodinky. Fakt se to dnes povedlo.
LOKALITA 43 – Salinas Grandes
L. ferox - nádherné zdravé velké různobarevné rostliny, sbíráme igelitku zralých plodů. Mají trny od bílé přes žlutou až do tmavě hnědé skoro černé. Na hřbetě roste několik pyrháčů, jsou trochu tmavší, sbíráme semena. Mezi tím kopce airampoí, akorát dozrávají a praskají plody, lezou z nich velká sytě fialová semena. Dále Maihuenopsis glomerata a nevětvené tmavé pasakány.
V Tilcara v gomerii chce Karel koupit starou lopatu s ulomenou násadou, která se válí v dílně. Nabízíme 30,- pesos, majitel říká, že nová stála 250,- Karel vytáhl 50,- , mechanik divně kouká, ale neprotestuje, bereme lopatu, loučíme se a jedeme. Máme lopatu.
V autě zpívá Bob Ferin „Dont wory be happy“ Auto se lehce pohupuje po přímé hladké silnici. Provoz je mírný, sluníčko svítí, máme plnou nádrž, dofouknuté gumy, zásoby potravin a vody na 2 dny, co nám chybí.
Chceme někde zakempovat, zastavujeme na vršku, kde by mohly růst jávie. Laabus vyráží první a již po chvilce hlásí, že je má. Nazvali jsme to Laabusův plácek. Našli jsme hned i několik pižďuchů – mediolobivií a pěkné feroxky. Rychle se stmívá, není čas se zdržovat, rozhodli jsme se zakempovat. Fouká studený vítr, stavba stanů je velmi náročná, musíme zatěžovat rohy podlážky kamenama, kolíky se nedají zatloukat, stany se nadouvají. V dálce se blýská, vítr neustává. Trošku nás to znervozňuje. Na silnici zastavuje stará fordka a z ní se vypotácel opilý snědý indián. Se značně špatnou artikulací se nám snaží něco vysvětlit, ale není mu vůbec rozumět. Pochopili jsme, že nás má za blázny a naznačuje, že bude bouřka. Nakonec pokrčil rameny asi ve smyslu „Komu není rady, tomu není pomoci“, potřásl nám všem rukou a odjel pryč. Blesky v dálce zesilují četnost a intenzitu. Z druhé strany se blíží další bouřka. Večeříme rybičky s cibulí a rozhodujeme se, jestli to nezabalíme. Asi to bude lepší. Balíme při čelovkách a za silného větru, je to náročné. Hotovo, naházeli jsme to do auta, nasedáme. Honza zapnul topení, vracíme se do Cienegillas.
Zastavujeme v místě, kde jsme včera chtěli kempovat a rozkošíme se z jávií. Petra tvrdí: „Tedy na to, že to má být jeden z vrcholů naší expedice tak nic moc.“
Oběd u potůčku pod skalkou. Laabus točí. Střílíme na kameru peckami od oliv. Chléb, sýr, čorýsko (salámek), olivy, vínečko. Dobře jsme se najedli.
Vyskytují se zde černí pavouci s červeným proužkem na zadečku – černá vdova. Raději opouštíme křoví.
Pomalu, ale jistě se ploužíme na dvojku, chvílemi na jedničku do kopce. Konečně jsme v sedle Abra Lizoyete – 4.570 mnm. Do Santa Victoria ještě zbývá 75 km. Mraky jsou roztrhané a je vidět až do pampy kolem La Q. Úžasný výhled. Fotíme. Fičí to, musíme se přiobléknout. Nasedáme. Pokračujeme. Teď sjíždíme serpentinami dolů, abychom za chvíli zase stoupali nahoru. Přejíždíme asi tři potůčky. V údolíčkách se pasou hubené krávy. Předjíždí nás terénní fordka, na korbě sedí indiánka s miminem v závěsu. Vystupuje z fordky a maže někam do údolí. Jedeme dál. Stavíme v dalším sedle – 4.560 mnm. Cesta pokračuje jako had dolů. K pozici L. chrysochete zbývají dva kilometry. Jirkovi M. je špatně, má křeče v žaludku.
Lobivia chrysochete – úchvatné rostliny o průměru až 35 cm. Barva trnů od světle žluté až po tmavě hnědou, variabilní, spoustu semenáčků všech velikostí, silná zdravá populace. Mediolobivia aff.atrovirens, Maihuenopsis glomerata – velké kopce.
dokončení příště